V autobuse sedíme vzadu, Mirek D. do uličky, já u okénka. Už jsme zjistili, že to byla pro rozdělování funkcí v naší studentské delegaci mířící do Bratislavy na důležité česko-slovenské jednání zásadní chyba - ze zadních pozic jsme se nedostali ke slovu.

Ještě než vyjedeme z města, v autobuse začínají hádky. Kdo bude pokladníkem společných studentských peněz a kdo mluvčím. Dva strojaři na předních sedadlech štěkají na ekonomy, že jich je víc a jsou důležitější. V čem? V národním hospodářství.

Nakonec se mikrofonu ujímá student práv: "Považuji se za tahouna a dobrého stratéga, musíme to vzít za jeden provaz, konec rozepří, nemáte-li nic proti, budu mluvčím. Za svého zástupce jmenuji kolegu z FAMU." S Mirdou nechápavě zíráme na to samovolné rozdělování. Když projíždíme Vysočinou, teskně se dívám do prosincových lesů.

Mirda vypráví přes uličku sedící drobné gymnastce, studentce FTVS, o svém traktátu Hnutí za zelené medvědy. Dívá se na něj s děsem.

Na stodvacátém kilometru

17. listopad byl od rána podivně unaveným dnem. V poledne jsem městským autobusem vyjel za Prahu, abych u průhonické benzinky stopoval. Bylo to spíš vlezlé vyptávání se řidičů, kteří zastavili, jestli mě mohou vzít. Obcházel jsem chlapy, kteří zasunovali trubice do nádrží, a vnucoval se jim do auta, když u vedlejšího stojanu zastavil mladý kněz Jaroslav S., kterého jsem znal z jeho překvapivě otevřených a plamenných kázání, po kterých rozdával exilové knihy.

Speciál iHNed.cz k výročí pádu železné opony - čtěte ZDE

Portál Nezapomeňte.cz - Jaké to bylo před rokem 1989 - čtěte ZDE   

V době, o které vyprávím, jsem k němu pojal plachou důvěru. U benzinky na mě pokynul a zavolal: "Kam jedeš, študente? Nepotřebuješ něco?" "Potřeboval bych hodit na 120 kilometr." - "Tam až nejedu," odpověděl pohotově, "sjíždím na padesátym, tak se drž, bude to dneska vřít."

Už si nepamatuji, komu jsem se tenkrát vnutil, ale vím, že jsem byl poměrně rychle ve Velkém Meziříčí a klepal na přízemní okno domku naproti synagoze, tehdy sběrně surovin, ve kterém bydleli prarodiče. Večer jsme zapnuli černobílý televizor. Panák-hlasatel koženým, upjatým hlasem promluvil: "Je pátek 17.listopadu 1989, vítejte při sledování televizních zpráv." V té břečce banálních zpráv proběhl krátký šot z Národní třídy o zásahu proti živlům.

Děda procedil: "Ta bolševická hajtra kope jako pominutá, jdou proti Bohu a to se jim vymstí! Nebesa to vidí!" Zahrozil pěstí ke stropu. V noci jsem bloumal prázdným městem a dumal, kdo z kamarádů tam asi byl. Když jsem se vrátil, slyšel jsem, jak děda s babičkou poslouchají Hlas Ameriky. Tlumeně, jako za války.

Když jsem se v pondělí ráno vrátil do Prahy, udivilo mě, jak mi tramvaj u domu s ohromným nápisem "SSM záštita strany" nezavřela před nosem, ale na sprintujícího počkala. Poloprázdný vagon byl plný pochmurné nálady. Národní třídou, kde na obrubníku svítil trs svíček, tramvaj pietně zpomalila. Bágl jsem hodil na kolej, ve které nikdo nebyl, a běžel do školy. Někdo říkal, že tanky už stojí na Letné. Marek N. má v kapse dlažební kostku.

Rozjíždí se chaotický a bizarní sled událostí. Nevyspalý stávkový výbor koordinuje výjezdy do provincií s letáky, co chvíli se tu míhají poslové z jiných škol; kdosi přináší nějaké buchty a jiný zase z venkova tašku jitrnic. Vysoký student s fotoaparátem, nedávný kandidát KSČ a elév v Zemědělských novinách, obchází nejaktivnější a lísalsky je poplácává: "Děláš to dobře, pokračuj, jen pokračuj, tvá brázda je výrazná".

Starý básník Jaromír H., bývalý stalinista, se chytá šance a dochází do školy kázat o světlém demokratickém zítřku. V rohu se za všechny modlí růženec moravský spolužák. Poplaká si, když mu někdo předhodí, že byl nechutně aktivní v hodinách marx-leninismu.

Spolužačka s mohutným poprsím, sekretářka šéfredaktora Rudého Práva, se ve škole vůbec neukazuje. Jiný spolužák, syn bolševického papaláše z ÚV, který jediný má doma videorekordér, nás zve na film Rambo. Spolužáci vynášejí ze školy do přistaveného auta úplně zlitého Ivana Martina J., který byl pár dní před tím propuštěn z kriminálu a volají: "Magor na Hrad!" V Lucerně poprvé vidím malou Krylovu postavu zpívat silným hlasem.

Necháš ji bejt, to je moje holka

Druhý den jdu do Arcibiskupského paláce. Krátký rozhovor s kardinálem Tomáškem, devadesátiletým starcem, který se přikolébá a nadiktuje povzbudivé provolání ke studentům. Loučí se s dojetím: "Děkuji vám!"

Míváme s Mirdou služby u vrátnice, přijímáme od lidí dary, nevpouštíme stávkokazy, občas vylezeme na chodník a pozorujeme Petřín. Zastavuje auto, někdo rozcuchaný stahuje okénko a volá: "Nemohu k vám dnes přijít na besedu, jedeme na vládu na jednání, držte se, pozdravuji vás všechny." Auto se zase prudce rozjíždí. Až po odjezdu si uvědomíme, že to byl Václav Havel.

Za dva dny je plánován výjezd s plakáty na Vysočinu, nechám se vyhodit doma v Ledči. Jen co večer přijdu domů, zavoní telefon. "Chtěla jsem tě slyšet. Co se děje v Praze?" Má gymnaziální láska Dagmar K. "Můžeme se na chvilku vidět, jsem v Ledči, máme třídní oslavu, doprovodíš mě na vlak?" Přichází v bílém kožíšku. Kážu jí o převratných dějích jak polní maršál.

Upřeně se na mě dívá. Pak vypráví o dějích na místním gymnáziu. Třeba jak učitel biologie Jiří T., do té chvíle zuřivý svazácký aktivista a studijní poradce, který dával doporučení na vysoké školy, chodí po třídách s plackou OF na klopě a volá: "Vítězství nás demokratů je neodvratné!" Na nádraží Dagmar políbím a ona odjede.

Cestou domů zešeřelým městečkem, ve kterém není ani stopa po revolučním vánku, se mne drží pocit, že mě někdo špehuje. Vtom na mě zezadu někdo skočí. Koutkem oka poznávám Jiřího N. a v mžiku letím hlavou na kandelábr. Přes oko se řine krev a slyším jeho plačtivý řev: "Necháš ji bejt, to je moje holka." Doktor Š. mi zašívá ránu: "Budeš to muset nahlásit na policii jako přepadení, zvlášť když znáš toho debila. Zaplatí." Nesen étosem "nejme jako oni", mávnu rukou a odcházím.

Motáme se s Mirdou kolem revolučního štábu, podáváme hlášení, právě jsme se vrátili z cesty na Kutnohorsko. Ve zpětném zrcátku stále vidím dědka, který v malé vsi u Zbraslavic skládal uhlí, my mu podali leták s nápisem "Konec vlády jedná strany" a on za námi volal: "Klucí, díííky, díííky, já míval po válce krejčířskou živnost, vzali mi ji, teď to vobnovíííím!"

Pak jedeme do Trutnova. Dívčí internát. Když Mirda uviděl před sebou sto mladých zdravotnic a ekonomek, stává se znalcem undergroundu a zvláště pak Plastiků (nikdy je neslyšel). Stihl promluvit o sci-fi literatuře, marxismu, přirozeném početí, Kantovi, ufonech atd. Mě představuje jako zbitého studenta z Národní a ukazuje: "Dostal obuškem." Kopu ho pod stolem do holeně.

Studentky se živě zajímají o průběh mlácení, my jim předvádíme: Mirda představuje policistu a naznačuje násadou koštěte mlácení, já klesám na zem, některé z budoucích zdravotnic si přisedají blíže, chtěly by nějak pomoci, dívčí kroužek kolem nás je čím dál důvěrnější. V tu chvíli vychovatelka přerušuje besedu, děkuje za účast a dívky přes protesty zahání do pokojů. Ještě na několika besedách působím jako zmlácený svědek-figurant.

Pod ochranou kaskadéra

Motáme se s Mirdou u revolučního studentského štábu. "Vy dva jste pro výjezdní zkušenosti vysláni za školu do delegace pražských studentů, dohodnout v Bratislavě koordinaci společného studentského prohlášení," klepe nám kdosi na rameno.

Autobus je plný, navzájem se představujeme, jedou zástupci DAMU, FAMU, HAMU, přírodovědy, medik, křehule z FTVS, strojaři z ČVUT, kdosi z evangelické fakulty, budoucí právníci, učitelé, ekonomky. Máme přiděleného i ochránce, filmového kaskadéra s rozpláclým nosem, který do autobusového mikrofonu hlásí: "Studenti, máte ve mně pevnou vochranu, ať nám kliďánko nějakej bolševik vstoupí do cesty!"

Žádný bolševik se do cesty nepostavil a ani k dohodě studentských delegací nedošlo. Po krátkém jednání se všichni shodují, že se nic do generální stávky vyhlašovat nebude. Náš mluvčí během chvíle zavelí: "Nejdřív se někde ve městě vožerem, pak přespíme v hotelu a do Prahy poletíme letadlem."

Když se na něj někteří vykuleně podívají, pro blbé dovysvětlí: "Sme přece důležitá delegace, vole. A musíme ty peníze nějak utratit, přece to nepovezem zpátky." Předůležitá delegace se v mžiku rozprchne do hospod. S Mirdou a hubeným baleťákem z AMU nikam nejdeme, přespáváme v tělocvičně vysoké školy. Před usnutím, ve tmě, baleťák špitne: "A za dvacet let se zeptají: Proč nespali v hotelu?" Výbuch smíchu.

Ráno jdeme na stopa. Po dvou hodinách mi zastavuje elegantní obrýlený padesátník. Co chvíli si sahá pod sedadlo pro láhev koňaku, ze které upíjí. "Nabídni si, kluku." Nebojím se s ním, dálnice je pustá. Řidič vypráví, že pracuje jako pumpař, byl za milenkou v Bratislavě, "její starej dělá revoluci, tak byl čistej vzduch." Zastavujme u odpočívadla Devět křížů. "Pojď, zvu tě."

Vcházíme do motorestu, a než otevřu prosklené dveře, všímám si, že za nimi klečí desítky postav. Puštěné rádio a přímý přenos z Letné, zrovna se Václav Malý modlí Otčenáš a slovenští a polští řidiči kamionů vkleče s ním. Pak někdo zařve: "Teď už to maj bolšáni prosraný."

Jizva, co občas škubne

Nedávno jsem v jakémsi magazínu zahlédl fotografii studenta-mluvčího, dnes právníka. Pochvaloval si báječnou atmosféru revoluce, kterou pomáhal vybojovat. Jméno kněze Jaroslava S. se objevilo na seznamech spolupracovníků StB.

Sekretářka šéfredaktora Rudého práva je dnes v ČT snaživou dokumentaristkou zločinů komunismu, starý básník se vrátil do učebnic, svazák a učitel biologie Jiří T. dál učí biologii. Moje tržná rána nad okem se zacelila. Jen občas mi v ní nepatrně cukne.

Miloš Doležal
Autor je redaktorem ČRo 3 - Vltava