Vpředu kordon, vzadu transportéry. Bývalý student vzpomíná na 17. listopad

V roce 1989 jsem studoval 4. ročník FVL UK (dnes I. Lékařská fakulta UK Praha). Dopoledne v pátek 17.11. na cvičení z onkologie, jejíž katedra tehdy sídlila ve squattery nedávno obsazeném domě Na Slupi, si někteří svazáci dělali legraci a vykřikovali, že snad nám ty vysoké školy zase znovu nezavřou. Asi něco tušili.

Na Albertov jsem se vydal se svou tehdejší přítelkyní - nyní manželkou - Klárou Seifertovou, vnučkou básníka Jaroslava Seiferta, nevyzbrojen transparenty jako jiní, ale fotoaparátem. Už od 14 hodin se od metra ulicí Na Bojišti a dolů po schodech na Albertov valily davy studentů i lidí středního věku.

Právě tam jsem pořídil několik fotografií odvážných transparentů jako "ZRUŠTE MONOPOL KSČ", "KDO KDYŽ NE MY, KDY KDYŽ NE DNES?", "JAN OPLETAL - JAN PALACH", "JAK DLOUHO JEŠTĚ" , "SVOBODU", "LIDI NAROVNEJTE SE", "STUDENTI VŠECH FAKULT SPOJTE SE", "17.11.39 SYMBOL ODPORU".

Hesla z tohoto odpoledne mám nafocena na nekvalitních černobílých fotografiích, které jsem dnes téměř po dvaceti letech vytáhl z krabice ve skříni.

Konec měl být na Vyšehradě 

Na Vyšehradě už byla tma, proto se "z ruky" fotit nedalo. Odtud mám poslední fotografii, na které moje přítelkyně zapaluje svíčky. Právě na Vyšehradě měla akce oficiálně končit, ale byly tam tisíce lidí a takto to chtěl ukončit málokdo. Je pravdou, že byli jedinci, kteří byli aktivnější a organizovali pochod dál. Na čí byli straně, to asi vědí dnes jen oni.

Speciál iHNed.cz k výročí pádu železné opony - čtěte ZDE

Portál Nezapomeňte.cz - Jaké to bylo před rokem 1989 - čtěte ZDE  

Každopádně tam byla většina mladých, odhodlaných a možná z dnešního pohledu naivních, lidí, mezi něž jsme také patřili, kteří si přáli změnu a nastolení demokracie v naší zemi. Atmosféra byla výborná, ostře protirežimní a protikomunistická. Křičela se hesla jako "Konec vlády jedné strany", "Pryč s KSČ" atd. Vydali jsme se dál na Václavské náměstí.

Byli jsme někde přibližně 200 metrů od čela průvodu, který sešel z Vyšehradu ulicí Vratislavovou do Vyšehradské. Na rohu Trojické už čekal kordon příslušníků VB, což jsme neviděli, ale průvod se zasekl a nešlo jít dál na Václavák přes Karlovo náměstí.

Někdo proto navrhnul, že se půjde po nábřeží. Tak se přihodilo, že jsme se dostali do samotného čela průvodu a pokračovali jsme tedy po nábřeží. Když jsem se ohlédl, nebylo vidět ani na konec průvodu, pouze tisíce lidí - bylo to masové.

Šli jsme dál jen po jedné polovině vozovky (což někteří "organizátoři“ bedlivě hlídali...) okolo domu Václava Havla, kde se skandovalo "Tady bydlí Havel" a okolo Národního divadla na Národní třídu. 

Tam nás již čekal ten známý kordon s mladými, přibližně osmnáctiletými, uniformovanými příslušníky VB v první řadě se štíty, bílými helmami a obušky. Za nimi stála další řada starších příslušníků, za sebou měli ruské zelené auto a cosi tam "chrchlali" do mikrofonu. Nebylo tomu rozumět, ale později jsem pochopil, že to byly výzvy k rozchodu. Vidím to, jakoby to bylo včera.

Lidé se nemohli vejít na ulici 

Sedělo se na zemi na studených kostkách Národní třídy a provolávala se různá hesla. Právě tady někdo udělal fotografii, na které jsem se později na výstavě v Mánesu poznal, a tak mi byl jeden exemplář darován (viz. příloha, kde jsem bíle zakroužkován).

Po nějaké době - mohla to být hodina - začal hrozný tlak lidí, kteří se najednou nemohli na ulici vejít. Když jsem se otočil, zjistil jsem, že za námi již nejsou žádní další lidé, jen obrněné transportéry se železnými děravými štíty v přední části, kterými nás zmáčkli. Odřízli zřejmě čelo průvodu, které uzavřeli na Národní a ostatní rozehnali.

Nastal křik a hrozný zmatek. Bylo nás tam už jen několik stovek. V tom známém podloubí u Mikulandské (tehdy ještě nebylo zazděné jako dnes) vytvořili špalír, do kterého pouštěli v řadě po jednom a "bareťáci" v něm lidi mlátili obušky. Tam se nám s přítelkyní nechtělo.

Nevěděli jsme co dělat, nevěděli jsme, zda ty zmlácené pak rovnou zatýkají nebo co s nimi dělají. Nebyl snad ani čas mít strach. Najednou nás na ulici bylo už jen pár desítek, prostor byl jinak volný. Vepředu kordon, vzadu transportéry a také skupina příslušníků VB.

Zelená bunda jako záchrana 

Mezi námi běhal příslušník VB v maskáčích a snažil se každého zblízka fotografovat. Vedle mně vytáhli kluka asi sedmnáctiletého, strhli ho na pilíř podloubí paláce Metro a mlátili ho pěstí do obličeje. Bylo potřeba situaci nějak řešit. Skupinu policistů vzadu u transportérů vedl jakýsi starší velitel.

Chytil jsem mojí přítelkyni pod paží a šli jsme k němu. "Pustíte nás?" zeptal jsem se ho. "Tak ještě vy!" křikl na nás a mávnul rukou na ostatní aby nás pustili. Kordon se rozestoupil a já odváděl přítelkyni klidným krokem po chodníku na druhou stranu Národní ulice, než byla ta mlátící četa. Neutíkali jsme.

Toho, že nás pustili (a mně až později došlo, proč), využil další student, který proběhl okolo nás a utíkal pryč. To ale byla velká chyba - dva esenbáci v maskáčích utíkali za ním, podrazili mu nohy, na zemi ho zmlátili a pak někam odvedli.

Teprve v ten moment mi to došlo: já měl na sobě tmavě zelenou bundu ve stylu "Parker“ jež jsem si koupil v létě v Maďarsku a Kláru jsem vedl za paži stylem, jako bych jí zadržel, neutíkali jsme. Vždyť oni si myslí, že jsem jejich tajnej, který zadržel nějakou studentku a odvádí ji... !

Dočasný azyl 

Když jsme viděli tu spoušť na prázdné Národní třídě s poházenými kusy oblečení a hlídkami na rozích oblečenými do maskáčů, pochopili jsme, co se tady dělo. Už mě pálily kontaktní čočky a potřeboval jsem je někde vyndat z očí. Zamířili jsme do vinárny (dnes U Paukertů), kam prý kdysi chodil i Kláry dědeček Jaroslav Seifert, neboť byla nedaleko nakladatelství, kde pracoval.

Nyní byla vinárna úplně plná, lidé se tam ukryli před zasahujícími příslušníky Veřejné bezpečnosti když začal zásah. Vydrželi jsme tam asi hodinu nebo dvě, a když kdosi prohlásil, že už je venku klid, začali jsme se pomalu po částech rozcházet. I dům byl plný lidí, kteří nalezli dočasný azyl v bytech jeho obyvatel. Ti totiž z oken dobře viděli, co se na ulici odehrává a mnozí z nich tehdejším demonstrantům pomohli se schovat.

Ještě ten večer jsme se sešli u kamarádky na oslavě narozenin, šťastni, že jsme se z toho dostali bez zranění a zadržení a bouřlivě jsme diskutovali, co se bude dít dál.

V té době již Hlas Ameriky hlásal: "Na Národní třídě v Praze dochází k nejbrutálnějšímu zákroku policie a výsadkových jednotek armády spolu s obrněnými transportéry proti 20 – 30 tisícihlavému davu za posledních 20 let." Někde tu nahrávku na kazetě snad ještě mám...

V sobotu 18.11. odpoledne jsem pak vyvolával fotografie z Albertova, na večer jsme měli s přítelkyní lístky do divadla Semafor, kde se již nehrálo a padl tam dotaz, zda mezi diváky není někdo z přímých účastníků. Během chvíle jsem byl na podiu...

V neděli jsme měli schůzku na fakultě, na které se rozhodlo o studentské stávce a nastalo několik velmi bouřlivých týdnů konce roku 1989.

Martin Neumann